Počasí ten týden vypadalo všelijak a ani v sobotu to nevypadalo líp. Cesta do hustých mraků neslibovala nic meteorologicky úžasného. Už jízda autem byla zajímavá, kvůli uzavírce v Ústí jsme se dostaly do končin, kam už možná nikdy nezamíříme, má cestovní navigace ale nezklamala, a cestou, spíše necestou, nás úžasnými zkratkami dovedla až do Záměle, kde už to mám zmáknuté a do Kvasin tam odtud trefím i poslepu.

Jen jsme dorazily na místo, začalo kapat. Naštěstí ne na dlouho a my se mohly těšit i z mírného slunečního svitu. Do turnaje se nakonec přihlásilo 14 týmů, neboli 2 skupiny po 5 a 1 skupina po 4 družstvech.

Do turnaje jsme vstoupily výborně. Proti Trutnovu jsme výborně podávaly, v poli to taky nebylo špatné a soupeřky k ničemu nepustily. V druhém setu se ale protihráčky vzpamatovaly, takže remíza (s pozdějším vítězem) byla zasloužená.

Další dva zápasy s Hronovem a Poličkou byly totálně nevydařené. Nešlo nic a nikomu, jediný, kdo zaslouží pochvalu, byla Klára, která jako kapitánka na hřišti opravdu dřela.

Poslední zápas jsme nastoupily proti skorodomácímu Rychnovu. Soupeřky hrály předtím výborně a bylo jasné, že nás nic jednoduchého nečeká. I přesto jsme se nelekly a zase hrály volejbal. Opět nás drželo podání a na hřišti makaly všechny. Poměrně snadno 1:0. I druhý set jsme nezačaly úplně špatně, i když jsme dotahovaly. To, co se ale dělo potom, už se sportem nemělo nic společného. Holky zabojovaly a v setu jsme se dostaly do pohodového vedení. V tu chvíli se začal na lavičce soupeřek projevovat zřejmě trochu společensky unavený tatínek. To, co vycházelo z jeho úst, ke sportu rozhodně nepatří, od posměšků, vulgarit a nesmyslných řečí. Naše holky to bohužel úplně vyvedlo ze soustředění na hru a najednou nic nešlo. Prohrály jsme nejtěsnějším rozdílem, ale rozhodně ne sportovně, soupeřky v tom však byly nevinně. Dotyčný tatínek zmizel po zápase tak rychle, protože strach mu zřejmě nedovolil zůstat déle v areálu, přeci jen počet našich fanoušku byl docela slušný.

Tato smolná remíza udělala v naší skupině čáry máry a přesto, že jsme vyhrály dva sety, kvůli špatnému skóre jsme skončily na posledním, pátém místě, což nás odsunulo do bojů o 13.-14. místo. Tak jsme si sedly, baštily výborné dobroty z místního občerstvení a čekaly na protihráčky ze Stěžer. Když už se dlouho nic nedělo (asi hodinu, možná víc), šla jsem se informovat na systém hry. Bylo mi zlehka oznámeno, že soupeřky už dávno odjely domů, protože už hrát nechtěly. Takže jsme po zbytečné hodině a půl navíc sbalily naše saky paky a odjely s nic moc hezkým 13. místem směr domov. Cestu nám stihla ještě zkomplikovat povodeň a bahno ve Sloupnici, ale k rodné hroudě jsme dorazily sice unavené, ale ve zdraví.

Příště to snad bude lepší

Autor: Maruška Ropková