Tentokrát jsme zajížděly do České Třebové, kde nás čekaly dva nepříjemní soupeři – Pardubice a domácí tým Třebovaček.

V době našeho příjezdu se odehrával ještě souboj mezi našimi rivalkami, volejbalu k vidění moc nebylo, domácí po menším škobrtnutí bez problémů vyhrály. Potom už jsme naskočily do, pro nás neznámé malé, tělocvičny VDA my. Rozcvičování nevypadalo špatně, na saku jsme do toho „bušily“, soupeřky sem tam „přepinkly“ síť, a tak se dal očekávat jasný výsledek.

Ještě první set nenapovídal žádnému překvapení. Naše hra sice měla nějaké nedostatky, ale soupeřky se tolik nebezpečné nezdály, hodně si kazily samy. Od druhého setu ale začal boj, o kterém se mi ani nezdálo. Nám stále nešly moc rozpohybovat nohy a od toho se odvíjel celý náš marný boj. O půl hlavy menší protihráčky „ošmrdlávaly“ svoje útoky o náš blok a míče nepředvídatelně padaly všemi směry. Co šlo, hrály Pardubice přes svoji tahounku Elišku, a ta spolehlivě pokládala. Ani my jsme v útoku nezůstávaly pozadu, jenže vždycky jsme míčem trefily nějakou hráčku na druhé polovině hřiště a co se dělo poté na síti, jsem už napsala. Druhý set jen těsně prohráváme. Obraz hry zůstává stejný i v dalším dějství. Ve třetím díky zlepšenému podání vyhráváme, ve čtvrtém opět jen těsně rupneme. A je tu tiebreak, ohromná hra nervů právě proto, že nikdy nevíme, co od soupeřek přijde. Do protihráček doslova bušíme, ale efekt je pouze mizivý, vždycky se míč nějak odrazí a skóre je vyrovnané až do stavu 13:13. Naštěstí je ten den volejbalová štěstěna spravedlivá a dvěma vydřenými míči ukradneme vítězství pro sebe. Ohromná úleva.

Po kraťoučké pauze, kdy stačíme jen něco zakousnout, nastupujeme proti domácím. Je vidět, že si na nás velmi věří, sebevědomí z nich přímo čiší.

Najednou je k vidění úplně jiný volejbal než v předchozím utkání a musím říct, že tentokrát určitě srdce volejbalisty nepláče, naopak. Krásné výměny na obou stranách hřiště, tvrdé útoky kombinované chytrými ulívkami, obětavé zákroky v poli. Na obou stranách je k vidění kvalitní servis. Třebovačky jsou hnané domácím publikem, my zase touhou po odčinění předchozího zápasu. Set dospěje do nejtěsnější koncovky. Tam se projevuje sebevědomí soupeřek a urvou set pro sebe. Na naší straně zklamání, ale není co vyčítat, hra ve hřišti vypadala dobře, obětavost skoro maximální, jen ještě musíme pár věcí zlepšit. Druhý set nám ale totálně nevychází. Jsme na lepší straně tělocvičně, kde nás tolik neomezuje sluníčko, ale ztrácíme od začátku především na příjmu a pak už se kupí chyba za chybou. Frčák a konec setu.

V pauze se ujišťujeme, že už opravdu není co ztratit a taky, že obrátit zápasy v náš prospěch umíme. Nastávají dva infartové sety a tentokrát musím jen chválit. Ano samozřejmě, že chyby se našly, ale po dlouhé době holky bezvadně dodržují taktické pokyny především na bloku, v útoku a na podání. Koncovky obou opravdu vyrovnaných setů (26:24,25:23) vyhráváme především díky ukázněnosti holek na hřišti a po zásluze jdeme do tiebreaku. V něm jsou protihráčky přeci jen o fous lepší, především díky dobrému servisu a našemu nepřesnému příjmu. Stav se pro nás nevyvíjí příznivě, ale…. Skóre ukazuje 8:11 v náš neprospěch. Bereme timeout a ještě naposledy si ujasníme, co je potřeba. A znovu je k vidění skvělé plnění taktických pokynů, celá šestka šlape jak hodinky. Soupeřky dojíždíme a dokonce vedeme. Na druhé straně sítě přidají ještě bod, ale to je vše. Znovu si vyhráváme míč pro nás a už nechybujeme. Hurááá, výhra.

Pochvalu zaslouží všech 7 lidí, kteří ten den do hry zasáhli. Takto by měl pracovat tým, bez zbytečných výmluv, že něco nejde a pokusit se ze sebe vymáčknout to nejlepší, co v sobě máme. Mrzí mě, že jsem nemohla dát šanci ještě Ádě a Lucce, ale na ně taky čeká příležitost v jiných zápasech. Teď nás čeká třítýdenní pauza a po ní poslední dvě kola krajského přeboru.

Hrály: Viky, Anička, Klára, Eliška, Denča, Janča K., Marťa, Lucka, Áďa