V sobotu jsme nastupovaly proti Svitavám plné odhodlání a chuti něco změnit. Předem jsme věděly, že to bude moooc těžké, ale zároveň se nebály, domácí prostředí podporované bubny je pro nás velkou výhodou.

Nástup do zápasu nám letos již po několikáté unikl. Měla jsem pocit, že s výškou stropu se pereme spíš my než soupeřky. Nepřitáhly jsme pořádně servis protihráček, tudíž jsme byly bez útoku a tak vůbec celkově marné. Jako když nás v prvním setu přejede válec, obrovská prohra 10:25. V druhém setu se naštěstí probouzíme a hra se začíná vyrovnávat. Lépe podáváme a stejný problém jako my v prvním dějství mají nyní soupeřky. Bohužel se v tu chvíli začíná probouzet i rozhodčí Jan. Nejdříve dostávají naděleno Svitavy kosmických výroků, pak začíná kompenzace i na naší polovině. Protihráčky nejprve jen krčí rameny a diví se, pak už řvou, nadávají. Nedivím se, my už jen nechápavě krčíme rameny, zoufale se smějeme nesmyslům vyřčeným ze švédské bedny a pak už i námi začíná lomcovat vztek. Vlastně už si ani moc nepamatuju, jak probíhala hra v dalších dvou setech. Vidím jen rozhořčené tváře všech hráček, nic víc. Tímto stylem dospěla hra do stavu 2:2 a jde se do tiebreaku. Ten začínáme velmi dobře. Vedeme od začátku 4:1, 6:3. Soupeřky se ale nevzdávají a stav se srovnává na 7:7. I přesto bojujeme a obracíme první strany 8:7. Dobře podáváme, vedeme 9:7. A do toho vstupuje do hry opět sudí. Míč jasný pro soupeřky píská nám. Toto protihráčky už totálně odbourá a nedají už ani bod. Vyhráváme 3:2. Zaskáčeme vítězné kolečko, ale radost z vítězství chybí. V šatně rozpačité ticho protkané nadávkami a vzdechy. Takhle přeci nevypadá nálada po vyhraném zápase… Víme určitě, že zápas bychom si vyhrály samy, byly jsme totiž v tiebreaku jasně lepší. Ale takhle?

Do druhého zápasu ani jeden tým  nenastupuje s chutí v očekávání toho, čeho se ten den ještě dočkáme. A určitě jsme nezůstaly zklamané, i druhé utkání vzal do rukou rozhodčí a znechucoval na střídačku obě poloviny hřiště.

Nezačaly jsme opět vůbec dobře, znovu troskotáme už od příjmu podání. Útok je tím nedůrazný a soupeřky nám ho okamžitě vrací na hlavu nebo spíše pod nohy. Nic nefunguje jak má, pouze se bráníme, občas sice předvedeme krásný útok, vzápětí ho ale nepotvrdíme. Tímto stylem prohráváme už 0:2 na sety. Zkoušíme poslední možné střídání do třetího setu a hle hra se začíná napravovat, opět přitvrzujeme na podání, soupeřky chybují a začínají být nervózní. Do toho všeho jako blesk sem tam udeří některý z povedených výroků sudího a my poměrně lehce srovnáváme skóre na 2:2. Ten den už druhý zkrácený set, kdy všechny hráčky již sotva melou z posledního. Tentokrát lépe vstupují do hry protihráčky a set se pro nás zdá být ztracený. Prohráváme 2:6, 9:12, 11:14. Bojujeme jako lvice a nevzdáváme se, stahujeme na 13:14. Od soupeřek k nám do hřiště letí míč, křičíme „dobrej“, ale Anička ho přesto pouští. Míč si sedne krásně do rožku našeho hřiště, soupeřky se radují. My už se řadíme k pozdravu, až na poslední chvíli si všímáme, že rozhodčí písknul míč jako aut. Nechápavě po sobě koukáme, snažíme se ho přesvědčit o opaku, ten je však neoblomný, odmítá dát i nový míč.14:14. Podáváme a připisujeme si vedoucí bod.  Naštěstí u otáčení čísel byl z toho všeho chaos a zapomněly nám dát bod. Soupeřky položí útok a následně si připisují bod a nám se tak nějak ulevuje. Vítězství pro Svitavy. Na obou stranách bouří emoce.  Proč to všechno? Hrál se krásný, kvalitní volejbal, pro diváka zajímavý, s holkami ze Svitav máme kamarádské vztahy a najednou je jakoby toto všechno zapomenuto. Rozhodčí potichu rychle mizí a nechává oba týmy s jejich pobouřením. Naštěstí si vzájemně vše vysvětlujeme, ani jeden tým ale nechápe, co to mělo znamenat. Škoda, že si z tak krásného zápasu budeme pamatovat jen rozhodcovské excesy.

 TJ Sokol Dolní Újezd A TJ Svitavy A 3:2(-10,20,-13,23,7) 

 TJ Sokol Dolní Újezd A TJ Svitavy A 2:3(-19,-20,19,16,-14) 

Hrály: VerčaR., IvčaŠ., MarťaŠ., LenčaR. (PeťaR.), AničkaŠ., VerčaN. (MaruR.) – LuckaS.

Autor: Maruška Ropková